Splouvání Otavy s MUP aneb po stopách Jana Žižky

Začátek třídenní plavby byl v pátek ráno v Sušici. První členové naší vodácké skupiny najížděli do sušického kempu už ve čtvrtek v odpoledních hodinách. Po utáboření jsme se postupně scházeli a seznamovali u místního stánku (doslova na levnou krásu). Naplnit žaludky, spláchnout to místním mokem a šup k ohni, kde se o zábavu staral Jirka „Hammet“ Šnejdárek, který měl svou kytaru naladěnou opravdu báječně. Celý večer tahal z rukávu jeden hit za druhým a svojí vybroušenou hudební produkcí přilákal k našemu ohni většinu vodáků v kempu. Dva odvážlivci si dokonce na chvilku zatancovali i s plameny. Večírek skončil a všichni se přesunuli do svých stanů, aby důkladně zregenerovali před zítřejším vyplutím.

První den plavby na nás čekal asi nejhezčí úsek Otavy mezi Sušicí a Horažďovicemi. Místa, kde se v dávných dobách rodily perlorodky, a rýžovalo zlato, nabízejí vodákům úchvatné pohledy. Dominantou Prácheňska je jisto jistě hrad Rabí, na kterém dle pověsti přišel o své druhé oko husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Zastavit se na tomto bájném hradě byla proto povinnost.

Po nasátí energie kulturní bylo potřeba doplnit také tu kalorickou. V restauraci U vystřelenýho vočka jsme našli dokonalé služby a zpět k řece odcházeli kulturně i gastronomicky uspokojeni. Do Horažďovic nám poté zbývala dech beroucí část pod zříceninou Prácheň, toho času neprodyšně ukrytou za listnatými stromy.

Jsme v kempu. Vybalit, utábořit se a poté nás čeká večerní program. Na travnatém hřišti, kde jsem zažíval první radosti i smutky při běhání za kulatým nesmyslem, jsme viděli běhat mladíky s míčem. Bylo jasné, že musíme domluvit zápas. Povedlo se. Půlhodina intenzivního fotbálku 4 na 4 vyšperkovaného závěrečnou koupelí v řece. Nádhera, krása, jsem v transu. Jdeme se převléct a vyrážíme „na jedno“.

Sobotní trasa z Horažďovic do Strakonic aneb budí nás kapky deště, prší nám štěstí, odkládáme odjezd a čekáme, až se vyprší. Stalo se. Balíme stany, ještě skupinové focení, nasedáme a jedeme dál. Střelské Hoštice, Katovice, to jsou naše nejbližší cíle. Občerstvujeme se pravidelně a po skupinkách. Ta naše čtyřčlenná se ukrývá před deštěm v Katovické krčmě. Dávám si koleno, které se ani nevejde na talíř za doslova lidovou cenu 100 korun českých. Je vidět, že Praha je opravdu daleko.

Do Strakonic nám zbývá ještě hodinka, společnost nám dělá déšť, ale nám to nevadí, my nejsme z cukru, tohle k vodě prostě patří. Jsme tady. Přestává pršet, můžeme stavět stany. Na druhé straně kempu je večer koncert tří skupin. Vstupné 50 Kč. Za to si v Praze někde nedám ani pivo…Nechápu to tady. Koncert jede, my tančíme, skáčeme, užíváme si naplno večer. Kdo je unavený, odpadá a jde spát.

A je tady neděle ráno. Ze stanu nás láká sluníčko. Pohled zkušeného vodáka říká, že dneska by to šlo. Čeká na nás poslední úsek a to ze Strakonic až tam, kam dojedeme. Nakonec jsme přes památnou Sudoměř (slavná bitva u Sudoměře 1420) dopádlovali až do Kestřan. Těsně před cílem ponořila nečekaně nízko visící větev plavidlo kapitána Zdařila. Promočený kloboučník ihned po záchraně svého perspektivního háčka Verunky utíkal zpět, aby varoval členy ostatních plavidel. Byl to hrdinský čin hodný odměny a já jsem přesvědčený, že to zachránci jednou „pánbíček“ vrátí.

Jsme v cíli, vybalujeme a předáváme lodě, fotka na rozloučenou a tradá, každý naskakuje do svého života.

Děkuji skvělé partě! Užil jsem si to a snad i Vy, skupino.

Těším se na další vodní pokračování. Tak za rok na Orlici. Ahóóój!
Kapitán