Dopady Brexitu

31. 1. 2020 Autor: Bořivoj Hnízdo Co přinese Brexit 31. ledna? Pro českého občana žádnou změnu v letošním roce. Ani jestli dojde na konci roku alespoň k rámcové dohodě o vzájemných vztazích mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií, není se třeba obávat nějakých zásadních změn. V Británii žijí asi 3 miliony občanů EU a více než 1,5 milionů Britů žije v EU. Lze předpokládat, že obě strany najdou shodu, jak co nejvíce zachovat ze současného stavu. A co je pro studenty i akademické pracovníky nejdůležitější: rozhodně nedojde k žádné výrazné změně v dohodách o vzájemné výměně.

Ani pro českou ekonomiku nepřinese páteční Brexit žádnou změnu. Nejisté však bude podepsání smlouvy o dalších obchodních vztazích a její detailní podoba. Ekonomika nemá vůbec ráda nejistotu a pro tu českou jsou vztahy s Velkou Británií velmi důležité, neboť jde o našeho čtvrtého největšího obchodního partnera.

Větším problémem je Brexit pro českou evropskou politiku. Británie byla v evropských institucích přirozeným spojencem menších států, k čemuž ji vedl pragmatický cíl touto spoluprací vyrovnávat dominanci osy Berlín–Paříž. A menší členové EU, včetně České republiky, z toho mohly benefitovat. Toto po 31. lednu skončí, protože při způsobu hlasování v bruselských institucích bude téměř nemožné vytvořit takové seskupení menších států, které by přehlasovaly nějaký návrh, na kterém se shodne Německo s Francií.  Británie ještě zaplatí EU „rozvodový účet”, ale potom se EU bude muset vypořádat s faktem, že do společného rozpočtu nebude přispívat druhá největší ekonomika Evropy.

prof. PhDr. Bořivoj Hnízdo, Ph.D.
prof. PhDr. Bořivoj Hnízdo, Ph.D.

Brexit je asi velkým zklamáním pro většinu Evropanů a velkou část Britů. Je ale i jasným poučením, že „přání otcem myšlenky” je velmi špatným odhadcem reálného vývoje. Díky masovým médiím i veřejným projevům řady evropských, ale i britských (v Británii těch většinou bývalých, nebo ne příliš populárních) politiků byl občan v zemích EU zaskočen výsledkem prosincových britských voleb. Kdo skutečně sledoval průzkumy veřejného mínění ve Velké Británii po referendu až do prosincových voleb, věděl, že není pravdivé tvrzení, že většina Britů chce zůstat v EU. Celé toto období sice mírně převyšovali ti, kteří říkali ANO Evropské unii, před těmi, kdož říkali NE. Jenže toto rozdělení vzniklo na základě odpovědí na  velmi spekulativní otázku: Jak byste volil, kdyby bylo druhé referendum?

Již se tolik nepsalo o faktech, že tito zastánci EU v průzkumech neměli nikdy absolutní většinu. A na další, také spekulativní otázku, a to: Zúčastnil byste se druhého referenda, kdyby bylo vyhlášeno?, jen 62 % odpovídalo ANO. Tedy mnohem méně, než byla účast v prvním referendu. Této případné problematické legitimity si byli po celé období vědomi nejen politici, ale i voliči. Ti totiž na otázku, která již nebyla spekulativní: Chcete druhé referendum?, jasně (přes 60 %) odpovídali NE.

Samozřejmě není povinností občana zajímajícího se o nějaký politický problém jít do studia takových podrobností, ale novinář zabývající se tímto problémem by již měl nejméně upozorňovat na určitá úskalí většinově tvrzeného názoru, aby se potom nestalo to, co v případě prosincových britských voleb. Pro překvapeného občana to může znamenat jenom jedno: rozčarování z funkcí většinového proudu masových médií v demokratické společnosti. A to je vážnější problém než dopady Brexitu.