Thajsko: země úsměvů

Jihovýchodní Asie nikdy nebyla středobodem mých zájmů a Thajsko nikdy nebylo mojí vysněnou destinací. Považovala jsem ho za nejvíce turistickou zemi dané oblasti, za zemi, ve které je většina návštěvníků ochotna utratit nehorázné peníze za lehátko na pláži a Piña Coladu s ledem. A tak jsem se tam tento rok vydala zjistit, jestli je Thajsko opravdu cestovním ruchem prohnilou destinací. (Přiznávám, že dalším důvodem mé cesty byla také extrémně nízká cena letenky z Hongkongu do Bangkoku. No nekupte to…)

Thajsko jsem si zamilovala přesně v 5:40 minut ráno po příletu z Hongkongu na bangkocké letiště Suvarnabhumi a thajským zvykům propadla, když mě o pár minut později slečna ve směnárně, s obtisknutým ospalým předloktím na čele, pozdravila typickým thajským pozdravem wai.



Pokud znáte Asii, jistě oceníte, že v této zemi vás nikdo nebude otravovat. Dobře, nikdo je silné slovo. Na nádražích a podél nejvýznamnějších památek postávají lapači turistů, neustálým pokřikováním „Where are you going?“ se vás snaží nahnat do svých rachotících tuk-tuků a za neadekvátní částku vás popovézt 100 metrů k památce, kterou prostě sami jako baťůžkáři, s mapou a znalostí 4 světových jazyků NEMÁTE šanci najít. Popřípadě pro vás mají horkou novinku, že právě dnes je naneštěstí památka uzavřena (i přesto, že vidíte otevřená vrata a davy lidí uvnitř), ale máte štěstí, jelikož je buddhistický svátek a otevřená je jiná, mnohem zajímavější památka, hned za rohem. 



Samozřejmě vás tam mile rádi dovezou a cenu za vstup od vás také vyberou osobně. Až na tyhle vysoce otravné, na turistech vydělávající existence si vás obyčejní Thajci nikdy nevšimnou. Nebudou vás „nenápadně“ fotit jako důchodci v Číně, nebudou na vás pokřikovat jako seladoni v Itálii a nebudou se vám snažit ukrást boty přímo z nohy jako hladové děti v Indii. Jen pokud je sami oslovíte, s širokým úsměvem vám pomohou a dodají jedno milé wai. 

Thajci také nekonečně milují svého krále. Jejich láska nemá nic společného s propagandou kultu Kimů v KLDR, ani s uctíváním Maa v Číně. Naopak je láskou upřímnou a všudypřítomnou. Zmuchlat, či pošlapat thajské bankovky se nesluší, jelikož je na nich vyobrazený král a vyjádřili byste tím tak neúctu k hlavě státu. Mluvit o Rámovi IX. špatně a ještě na veřejnosti je hříchem největším. Jeho fotografie potkáte úplně všude, na každém náměstí, nádraží, v oknech domů, či na zdech veškerých institucí. Každý rok se v ulicích bujaře slaví jeho narozeniny a řidiči projíždějící kolem královské podobizny vždy zatroubí a ukloní se na důkaz své úcty. 





90% Thajců také vyznává Buddhismus. Většina mužů strávila nějaký ten čas v klášteře, čímž si, nejen oni, ale i jejich rodiny, vysloužili větší uznání ve společnosti. Buddhismem je celá společnost velmi ovlivněná, zapalování vonných tyčinek je každodenní činností, jasmínové věnce můžete koupit na každém rohu a mnichů potkáte všude nespočet. Úctu k nim vyjadřují i vyhrazená místa (tzv. priority seat) ve všech dopravních prostředcích.

Přestože je opatrnosti vždycky třeba, nemusíte se přehnaně bát, že vás někdo okrade, zabije, nebo unese. Thajce prostě nezajímáte a váš majetek také ne. Naháněči turistů vás sice svým způsobem okradou, ale naběhnete si sami a ty peníze jim také dáte vy. Takže to vlastně ani krádež nebude. 





Pocit, že jsou Thajci úžasný národ, mi zůstal po celou dobu pobytu i po návratu do Čech. Thajsko stojí za to poznat, na plážích strávit maximálně dva dny a pak se místním vlakem či autobusem vydat napříč Zemí úsměvů, které jsou všudypřítomné, široké a naprosto upřímné. (Mimochodem, ceny vlaků začínají na 8 korunách za cca 70 kilometrů jízdy, takže Vaše touhy po poznání nebudou znát hranic.)