International school III UNISC

Zpětně děkuji svým úžasným spolužačkám, které o této možnosti o pár dní později hovořily před přednáškou. Když jsem jim řekla, že to ani nebudu zkoušet, zle se na mě podívaly a mně bylo jasný, že pokud to aspoň nezkusím, dost si to u nich zavařím. Sepsat motivační dopis trvalo maximálně pár hodin, můj angličtinář mi ho opravil od gramatických chyb a já odeslala přihlášku. O pár týdnů později jsem zjistila, že do Brazílie fakt pojedu.

Jsem člověk, který si většinou svůj „domácí úkol“udělá a zjistí si, co a jak ho čeká. Tentokrát jsem to ale nezvládla, neboť jsem odlétala na konci zkouškového období a měla jsem tak nějak všeho dost. Většina věcí byla zařízená, vyzvednou mě na letišti, odvezou do hostitelské rodiny, nějak to bude. Přehlcená všemi událostmi z konce semestru jsem sedla do letadla v zimní bundě a za 24 hodin jsem se už potila na jihu Brazílie – Santa Cruz do Sul, jedno z větších a významnějších měst nejjižnějšího regionu Brazílie Rio Grande do Sul, kde žije významná italská i německá menšina. Posbírali nás na letišti, pamatuju si jen hroznou únavu, protože v letadle moc spát neumím, a stres, který jsem s kufrem řešila v Sao Paolu. Z rychlého zahájení jsem toho moc neměla. Pak si mě vyzvedla moje rodina. Už předtím jsem s nimi byla v kontaktu na Whatsappu. Těšila jsem se. Dva mladší kluci a máma s tátou. Šokem ale pro mě bylo, že nemluvili anglicky. Nevadí, to se vyřeší. Teď hlavně sprchu a místo tepláků kraťasy.

Když jsme přijeli k jejich domu, který se nacházel ve čtvrti nad městem, spadla mi čelist. Krásné předměstí, domečky s ploty, zelené trávníky. Čekal na mě vlastní pokojík s koupelnou, večeře a zahrada s bazénem. Rozkoukávala jsem se. Komunikace se zlepšovala, díky google translator! Pochytila jsem jednak něco portugalsky, ale také jejich angličtina se posunula tak, že jsme si rozuměli. Neděli jsem strávila s nimi. Ukázali mi město, nedalekou chráněnou oblast v horách, došli jsme si na oběd a zbytek dne jsem se slunila u bazénu. Tropická dovolená.

Od pondělí jsem každý den chodila do školy a normálně jsem tam fungovala. K tomu mám několik postřehů. Pro Evropany je tam krásně levně. Uber byl levnější než tamní autobus, v přepočtu byla jedna cesta za 40 Kč! Oběd i s pitím 150 Kč. Pro studenta při zkušenosti s dnešní inflací je to ráj. Brazilská kuchyně mi perfektně seděla. Maso, rýže, fazole, zelenina. O čerstvých ananasech a mangu ani nemluvím! Postřeh druhý: klimatizují tam tak silně, že člověk může nosit džíny (což jsem zásadně nedělala, radši jsme ve volnu na sluníčku chytali bronz, než se schovávat v učebnách, kde bylo 18 stupňů). Postřeh číslo tři: kromě toho, že oběd stojí tolik, jako tady před 10 lety, máte na něj 2 hodiny pauzu! 

Co se programu jako takového týče, měla bych výhrady. Tématem byly SDGs, neboli „cíle udržitelného rozvoje“. Kromě 3 studentů z MUP tam byli další studenti z Polska, Ukrajiny, Ekvádoru, Peru a Kolumbie. Spoustu času jsme strávili procházením jednotlivých částí univerzity a byly nám ukazovány různé laboratoře apod. To mě úplně nebavilo. Část přednášek probíhala panelově. Některé se týkaly okruhů, kterým rozumím nebo mě zajímají a rozhodně jsem se u některých bavila a rozšířila své znalosti. Čekala jsem možná trochu víc kreativity, spolupráce, her a simulací. Možná i nějaký projekt. Vzdělávání mi sice nepřineslo to, co jsem očekávala, ale celá ta výprava mě hodně obohatila.

Pokud někdo z vás váhá, zda jet do zahraničí, udělejte to, dokud máte tu možnost a vaše univerzita či rodina vás v tom chce a může podpořit. Jeďte, protože vidět svět je důležité pro vás, vaši osobnost, jsme totiž bytosti společenské. Pro porozumění je poznání nutné! Dělejte věci navíc, vždycky, ale VŽDYCKY, se to počítá! Mně tyhle dva týdny daly opravdu mnoho. Poprvé jsem někam letěla sama a zvládla jsem to. Zlepšila jsem si angličtinu a přesvědčila se, že v ní zvládnu studovat a vyjet na delší dobu, třeba na Erasmus! Pronikla jsem do cizí kultury a cítila jsem se v ní jako doma. To, že máte kolem sebe lidi, kteří jsou pro vás bezpečí a jistota, je pocit, který možná znáte jen z míst, kde jste se narodili. Já své druhé místo našla tam. V Brazílii, která byla úplně jiná, než jsem očekávala. Zbortily se mi stereotypy. První dny jsem chodila běhat a ohlížela jsem se za každým podezřelým autem nebo kolemjdoucím. Brzy jsem pochopila, že to ani s tou kriminalitou nebude tak vážné a začala jsem běhat se sluchátky jako tady v Praze. Ukázalo se, že Brazílie není jen karneval, ale že jsou tam lidé žijící své normální životy. Myslím, že kdybych tam strávila delší dobu, rozhodně rychle splynu s okolím. Ochutnala jsem tam spoustu věcí, které by mě rozhodně nenapadlo řadit jako tradiční brazilské – třeba jejich pizza mě úplně dostala. Totéž platí o chuti a kvalitě piva. Další příjemnou brazilskou klasikou, kterou jsem očekávala a fakt mě bavila, byla jejich caipirinha.

Prostě, zažila jsem život jinak, na chvíli jsem schodila všechen svůj stres, který mám v Praze konstantně a permanentně. Vypadla jsem z rutiny a moc jsem si to užila. Sluníčko, pohoda a skvělí lidé. Odjížděla jsem odtamtud se slzami v očích a s pocitem, že mám ve světě místo, kam se můžu vrátit. Pouhé dva týdny mi otevřely oči v mnoha osobních i profesních ohledech. A už teď se těším, až v září vyrazím na Erasmus do Belgie!

Hana Slabová, Humanitní studia, 2. ročník