Běchovická desítka s týmem MUPáků

Závod byl tentokrát odstartován ve třech vlnách, a díky tomu byla trať stále zaplněna běžci, což bylo pro přihlížející diváky atraktivní, nicméně to už nemuselo platit pro rychlé běžce z druhé a třetí vlny. Ti museli být stále ve střehu a často měnit ideální stopu. V některých momentech doslova kličkovali mezi pomalejšími.

Mezi běžci panovala pozitivní nálada, kterou zajisté umocňovalo i nádherné počasí. Pro závodníky, kteří chtěli v závodě posunovat svá běžecká maxima, bylo až moc velké teplo. MUPáci startující ve druhé vlně se mezi téměř dvěma tisíci účastníky rozhodně neztratili. Na trati nechali vše, co bylo v jejich momentálních silách, někteří si vylepšili svá osobní běchovická maxima.

Kolem univerzitní budovy na Jarově v místě, kde pomalu končí legendární výběh na kopec „Hrdlořezák“, se jako první prohnali absolventi Marek Jerie pronásledovaný Ondrou Richterem. V cíli byl Markovi naměřený vynikající čas 40:11, který odpovídá „vražednému“ průměru tempa 4 minuty na kilometr. Marek Jerie skončil celkově na 50. místě a ve své kategorii (muži do 39 let) byl jedenáctý. Nejlepší MUPačkou na trati byla studentka programu Mediální studia Nicol Hrabovská, která běchovickou desítku zvládla v čase 49:04, což v kategorii žen do 34 let znamenalo skvělé 8. místo.

Na závěr si nemohu odpustit poznámku k organizaci. Běchovického závodu se s univerzitou účastníme již po deváté v řadě, nikdy se však nestalo, aby pořadatel akce pustil v některých úsecích mezi běžce hromadnou dopravu, konkrétně autobusy. Ty, ačkoliv se mezi běžci proplétaly krokem, řadu z nich viditelně znervózňovaly. Jak to měli organizátoři vykomunikováno s policií a pražskou MHD netuším, nicméně z mého pohledu to byla věc krajně neprofesionální a velikosti této akce nehodná. Doufám, že v příštích ročnících už se opakovat nebude. Věřím, že příští rok v našem týmu opět přivítáme nové běžce, kteří si vyzkouší a užijí tento legendární závod a bude pro ně zároveň tím správným impulzem k pravidelnému běhání.

A jak závod viděli samotní běžci?

Nicol Hrabovská, studentka a nejrychlejší MUPačka na trati

Musím přiznat, že moje tričko s logem univerzity ještě zavání novotou. Kdyby to byl řidičák, řeknu, že je ještě mokré. Ke sportovnímu klubu MUP jsem se přidala v květnu, když byla vyhlášena měsíční výzva, kdo toho nejvíce nachodí a naběhá, a když mi v září přišel email s možností zúčastnit se silničního běhu v barvách univerzity, neváhala jsem ani vteřinu a přihlásila se. Běh je totiž můj koníček, přírodní droga a jediný skutečně zdravý únik před realitou všedního dne. Nicméně, i když běhám se znakem Flashe na hrudi, dávám přednost běhu na vzdálenost než na čas. Jenže když se rozhodnete zaběhnout závod na 10 km, jdete do toho s tím, že tam teda zkusíte trhnout nějaký ten osobní rekordíček.

Naše skupina běžela ve druhé vlně od 11:40, což je téměř pravé poledne. Jen tak mezi námi: každý sportu trochu znalý člověk, kterému byste řekli, že si jdete skoro ještě v létě jen tak z plezíru zaběhnout deset kilásků ve dvanáct odpolko, by si nejspíš poklepal na čelo, jestli jste normální. Pro mě to navíc byla premiéra, jelikož závodně jsem naposledy běhala na základce. A protože byl parný den, už za pár okamžiků mi sluníčko ztěžovalo dosažení mého usainboltovského maxima. Po prvotním proplétání mezi hromadou dalších hobby běžců jsem se konečně dostala na volnější prostranství, kde už jsem mohla dát dokonce i lokty od těla, což byl vážně pokrok, nicméně jsem se začala potýkat s jinou komplikací. Vzpomínáte na takovou tu úvodní znělku seriálu Odpadlík, ve které se urostlý Lorenzo Lamas proháněl po vyprahlé pouštní silnici na motorce? Tak přesně takový pocit jsem z té trasy, kterou jsme běželi, měla já. To vedro bylo chvílemi opravdu nesnesitelné a žádný stín v dohlednu nebyl. V mysli se mi navíc rozezněl často znásilňovaný zátopkovský bonmot „když nemůžeš, tak přidej...“. Jo, pak už se mi do toho začal motat text kapely Mirai „přidej víc, zakřič při tom z plných plic...“, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, protože jsem se jen snažila vydržet tempo, takže ten mišmaš v hlavě byl vedlejší. Občas jsem trochu znervózněla, když jsem probíhala kolem místa, kde zrovna záchranáři křísili kolabujícího běžce, ale posledních pár metrů jsem zaběhla sprintem a v cíli jsem ihned skočila po nabízené petce s vodou.

Za sebe tedy můžu říct, že ačkoli to snadné nebylo, zážitek to byl k nezaplacení. A taky už se těším, až si příště otestuju vytrvalost během půlmaratonu. Se všemi těmi lidmi z klubu, se kterými jsme si pak šli sednout na oběd.

Fotky všech závodníků jsou k dohledání na stránkách organizátora. Pokud jste však na fotografa natrefili jako já až v cílové rovince, asi si své momentky zarámované nad postel jen tak nepověsíte.

Martin Ollé, zaměstnanec Knihovny Jiřího Hájka

Na letošním kulatém 125. ročníku závodu Běchovice–Praha jsem v barvách Metropolitní univerzity Praha startoval poprvé. Pravidelně několikrát týdně běhávám po labské cyklostezce, ale pouze 8 km s přestávkou po 4 km. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že jak s ohledem na celkovou vzdálenost, tak na profil terénu závodu půjde o pro mě nelehký závod, zejména když jsem dosud běhal jen na rovné cyklostezce. Na běh jsem byl ovšem velice natěšený a zároveň nervózní. Naštěstí vedoucí sportovního klubu MUP, žoviální Milan Šafr, se se svým neotřelým humorem staral o výtečnou atmosféru jak před závodem, tak po jeho skončení. Před závodem jsem si vytyčil skromný cíl, pokusit se zaběhnout čas pod 50 minut.

Všichni MUPáci startovali ve 2. vlně v 11:40. Na startu jsem se zařadil zhruba do poloviny startovního pole a musím říct, že příště bych již volil jiné místo. Hned na úvod závodu jsem se totiž musel prokousávat startovním polem a razit si tak cestu přes někdy dost neprostupnou hradbu pomalejších běžkyň a běžců. Po celou dobu běhu bylo příjemné vidět občasné diváky podél trati, kteří svým fanděním dodávali všem závodnicím a závodníkům přinejmenším morální podporu. Již před polovinou trati jsem doběhl skupinku běžců, které jsem se až do konce závodu držel. Přestože byl již astronomický podzim, bylo letních 24 °C a na většinu trati dopadalo přímé slunce. Občerstvovací stanice, připravená v polovině závodu, byla velmi vítána. Do poloviny závodu jsem si své tempo pochvaloval, avšak to nejtěžší teprve přišlo, totiž neustálé stoupání. I když jsem svým zpomalujícím tempem předbíhal četné závodníky, z nichž někteří již šli, mým nejzbožnějším přáním bylo vidět cíl závodu. To se však již blížil Žižkov a já věděl, že už brzy musí být konec. Náhle jsem spatřil Milana, na kterého jsem zvolal, kolik ještě zbývá do konce závodu. Jeho odpověď byla 1,5 km, což mě uklidnilo. Poté jsem si neustále říkal, že to již nevzdám a musím to doběhnout, aniž bych zastavil, přestože krátce před cílem jsem viděl nelichotivý obrázek postaršího běžce, kterého křísili na chodníku. Když jsem spatřil cílovou rovinku, ulevilo se mi. Z posledních sil jsem zrychlil, z plných plic zařval, předběhl asi pět běžců a byl v cíli. Přestože jsem byl na pokraji svých fyzických sil, doběhl jsem v čase 48 minut a 55 vteřin. Svůj cíl jsem splnil.