Krásné vánoční svátky přeje iMUP

A protože je zbytečné psát příběhy, které už někdo skvěle napsal, jeden takový pro sváteční čas připomenu.

Srdečně Roman Bradáč a redakce iMUP

Vánoční poselství šéfredaktora Churche

Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer, čili 24. prosince; kompetentními nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa Noel. Avšak jiný kraj znamená i jiný mrav. Například v Holandsku nadílí Sinterklaas (Mikuláš) už 5. prosince večer, a dost. Vánoce se slaví v poklidu a většinou už bez dárků. Ve Švédsku naděluje 13. prosince svatá Lucie, v Itálii 6. ledna bezzubá čarodějnice Befana a ve Španělsku téhož dne svatí Tři králové, los Reyes Magos. Djadja Moroz se Sneguročkou chodí po pravoslavném způsobu až 7. ledna. Štědrý večer Angličanů a Američanů se spíše trochu podobá našemu silvestru. Dárky dostávají až 25. prosince ráno. Zde je pro nadílení příslušná další mikulášská reinkarnace, totiž Santa Claus.  Všechny tyto štědře nadělující nadpřirozené bytosti odedávna zaměstnávají fantazii dětí. Aspoň do té doby, dokud neodhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek. Jsou tomu letos 105 let, co jedna americká holčička chtěla vánočnímu tajemství mermomocí přijít na kloub - a to za pomoci hromadného sdělovacího prostředku.

Jmenovala se Virginie O'Hanlonová a žila v New Yorku. Jednoho prosincového dne roku 1897 napsala deníku Sun následující čtenářský dopis: "Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?"

V redakci z toho nejprve zavládly rozpaky. Pak ale šéfredaktor Francis Church rozhodl, že důvěru malé čtenářky ve vševědoucnost a pravdomluvnost medií nelze zklamat. A pokládal záležitost za tak závažnou, že osmileté Virginii odpověděl osobně - a to na titulní stránce Sunu: ,Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu." A pokračoval: „Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii - nic z toho, co život činí snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout.  Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám.  Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý večer vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nevidí jen tak. To nedokazuje vůbec nic. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním.  Je to také pravda?, zeptáš se asi. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije, a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church."

Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála v prosinci 1897 - přesně před 105 lety. Deník Sun ji uveřejňoval od té doby každým rokem znovu v předvánočním týdnu na titulní stránce, ještě dlouho po smrti Francise Churche i Virginie O'Hanlonové. Činil tak 54 let, až do roku 1950, kdy zanikl. A tehdy převzaly tuto tradici četné angloamerické i jiné noviny a časopisy po celém světě. Všechny přetiskují oba dopisy – dávnou dětskou otázku a nadčasově moudrou, úsměvnou odpověď - opět i letos. Stoletá štafeta je tak předávána dalším a dalším generacím. Nese tiché poselství naděje i do našich časů, poznamenaných zlobou a chvatem, vražedným sobectvím, popřením všech hodnot. Přejme tomuto poselství - slovy dávno mrtvého amerického novináře Francise Churche - aby nikdy nezaniklo a zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.