Co všechno (ne)víme o migrantech a jak moc (ne)pomáháme?
3. 12. 2015 Autor: Michael Romancov Povídání s Pavlem Gruberem (ředitel české pobočky organizace Lékaři bez hranic) a Petrem Pelikánem (arabista) na téma Co všechno (ne)víme o migrantech a jak moc jim (ne)pomáháme ukázalo, že toho nevíme moc i že značná část naší pomoci není využívána, respektive poskytována, tak efektivně/cíleně, jak by tomu mohlo být.Evropané si příliš neuvědomují, že problematika migrace obecně, ale i migrace v důsledku vojenských konfliktů/nábožensky motivovaných konfliktů, se ve světě děje již dlouho, ale teprve teď se přiblížila k nám. Například Boko Haram v Nigérii vyhnalo/usmrtilo více lidí, než v Sýrii, což destabilizuje sousední státy, z nichž některé na svém území, vůči části své populace, postupují obdobně (Jižní Súdán, Súdán, Eritrea...). Právě tak nevidíme, že proud utečenců ze Sýrie do arabských, ale i afrických zemí, je podobně mohutný, jako proud mířící do Evropy s celou řadou možných negativních dopadů na socio-ekonomickou a politickou (ne)stabilitu zemí, kam migranti míří. V tomto ohledu je velkým problémem zhroucení, či alespoň destabilizace, zemí, které po léta přijímaly řadu migrantů (Libye, Irák).
Z hlediska poskytování humanitární pomoci se řada evropských/západních humanitárních organizací dnes potýká především s malým, respektive žádným, zájmem evropských vlád o situaci v krizových regionech, protože vlády mají často pocit, že poskytnutím finančních prostředků je vše vyřešeno. Řada organizací dnes paradoxně má více peněz, než kolik jsou schopné racionálně využít, chybí jim však pracovníci a případně politická podpora pro jejich aktivity. Z hlediska politicko-bezpečnostního Lékaři bez hranic v posledních měsících zaznamenali v Sýrii mimořádně znepokojivou změnu v chování válčících stran, neboť tyto přestaly respektovat neutralitu nemocničních zařízení, v nichž organizace poskytuje lékařskou pomoc všem obětem konfliktu. Pokud se z nemocnic, jejichž poloha začíná být kvůli bezpečí lékařů i pacientů utajována, stane "legitimní" cíl válčících stran, může současná, již tak špatná, situace rychle dospět k něčemu ještě horšímu. O míře našeho (ne)chápání situace v místech, kde je pomoc poskytována, respektive odkud k nám migranti míří, velmi výmluvně vypovídá příhoda, kdy nespokojený dav místních obyvatel vynutil přednostní ošetření kmenových stařešinů, na úkor matek s dětmi, neboť ti první, jakožto strážci hodnot a moudrosti, jsou cennější, než matky a děti, kterých je dostatek a jsou snáze reprodukovatelní... Právě tyto případy ukazují, že možné soužití lidí vychovaných ve zcela jiném hodnotovém rámci představuje mnohem větší výzvu, respektive skrývá vícero úskalí/nebezpečí, než tušíme.
Další z rubriky
Založení Centra evropské energetické politiky a bezpečnosti
1. 2. 2026 Autor: Lukáš Tichý
Na MUP vzniká nové výzkumné centrum, které doplní Centrum bezpečnostních studií a další regionálně zaměřená výzkumná centra – Centrum pro studium Afriky, Centrum pro studium Blízkého východu a Centrum iberoamerických studií. Fungovat bude pod katedrou mezinárodních vztahů a evropských studií a vedením dr. Lukáše Tichého.
MUP navštívil prof. Miller, předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání
29. 1. 2026 Autor: Tomáš Nikodym
Metropolitní univerzitu Praha navštívil prof. Mgr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D., předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání (NAÚ). Na úvod setkání představilo vedení MUP univerzitu, její studijní programy, vědeckou činnost a program Škola bez bariér, v jehož rámci MUP umožňuje studium osobám s pohybovým postižením.
Zemřel Martin Hanibal, bojovník s nepřízní osudu, který psal očima
4. 2. 2026 Autor: Kamila Klausová
Martin Hanibal byl těžce, nevyléčitelně nemocný. Věděl to, ale nikdy život nevzdal. Třicet let bojoval se zákeřnou, progresivní roztroušenou sklerózou, která ho posadila na vozík, ale přitom nezůstal na kolečkách „jen“ sedět. Vystudoval vysokou školu a dokud mohl, angažoval se v pomoci podobně nemocným. Zemřel v Praze v pátek 23. ledna ve věku 52 let. Na posledním rozloučení 3. února v malé obřadní síni ve Strašnicích nechyběli zástupci Metropolitní univerzity Praha (MUP), neboť Martin Hanibal byl jedním z prvních absolventů jejího stipendijního programu Škola bez bariér a patřil k ikonickým postavám života školy i mimoškolních aktivit pro hendikepované.



















