Mupáci přešli hřeben Nízkých Tater

17. 8. 2017 Autor: Milan Šafr Dlouho plánovaná turistická akce Sportovního klubu MUP se uskutečnila na přelomu června a července. Z Telgártu do Donoval aneb po stopách hrdinů Slovenského národního povstání, to byl start a cíl postupně se formující skupiny. První část týmu, po turistických zážitcích lační „vlčáci“ Lukáš, Martin, Marek a Milan, se sešli už ve středu večer na pražském Hlavním nádraží. Čekal nás noční přejezd vlakem, po kterém jsme se v Margecanech sešli s „vůdci smečky“ - Slováky Katkou a Markem. Následoval přesun do Telgártu, kde bylo místo našeho startu.

Den první

Poslední doplnění energie (hlavně vody) v místním krámku a můžeme vyrazit. Čeká na nás první velmi náročný úsek – výstup z Telgártu (850 m n. m.) na Kráľovu Hoľu (1939 m n. m.). Suma sumárum 1 089 metrů převýšení a k tomu 15kilový náklad na zádech každého člena. Náročná trasa. Odměnou pro nás by měly být krásné výhledy, které nabízí oblast národního parku Nízké Tatry. Všudypřítomné tabulky ohledně pohybu medvědů udržují všechny naše smyslové orgány v maximální koncentraci. Medvědi se ale bohudík (i bohužel) celou dobu schovávají, a tak na nás zbyly jen ty výhledy.

Jsme na vrcholu Kráľovy Hoľe. Zde nás přivítal pověstný svižný, jihovýchodní vítr. Doplnění energie, výměna oblečení a jdeme dál po hřebenu s mírným vlněním. Do cíle prvního dne, turistické útulny Andrejcová, nás čeká ještě asi 10 kilometrů. Po informaci od Marka, že chata od této sezony nabízí teplé polévky a dva druhy točeného piva z minipivovarů se všem pivařům rozzářily tváře. Logicky jsme ještě vystupňovali už tak dost rychlé tempo. Je to tady, dorazili jsme i přes nepříjemné předpovědi do cíle prvního noclehu. Zabrat místo v chalupě, navečeřet se, posedět u ohně, umýt se a spát. Po kontrole počasí jsme v očekávání, meteorologové hlásí na další den déšť.

Den druhý

Ráno se budíme do deště. V nadmořské výšce 1400 metrů a vlhku se opravdu krásně spí…Byl bych asi schopný zaspat větší část dne, ale to nejde. Máme plány, máme cíle, počasí nás nemůže zastavit. Vyčkáváme do deseti hodin, přičemž mezitím se akorát vrací dvě zcela promoklé skupiny. Ti, co nás potkávali celý včerejší den, to balí. Půjdou prý dolů do obce Pohorelá na vlak. A co my? Ani na chvilku neuvažujeme o něčem podobném. Už jen mrholí, takže jdeme! Dnešní cíl - turistická útulna Ramža, ke které to máme 19 kilometrů. Možná i Čertovica, což znamená dalších 10 kilometrů po úzkých stezkách s jedním velmi nepříjemným sestupem. Uvidíme, jak to půjde.

Cesta je opravdu náročná. Náročnost navíc umocňují dešťové přeháňky s pravou tatranskou bouřkou a kroupami. Úzké cesty, nepříjemné klesání, padlé stromy - trasa, kterou jistě uchováme ve vzpomínkách po celý život. Při monumentálním zvuku hromů doplněných světelnou bleskovou show jsem konečně pochopil, kde slovenští bratři vytvořili text pro svoji národní hymnu. Docházíme k útulně Ramža, kde šestičlennou skupinu dělíme na dva týmy. Martin, Lukáš a Milan dostali chuť na halušky s pivem a mají ještě sílu doběhnout do Čertovice, kde ráno přivítají druhou část výpravy. Katka a další dva členové zůstávají v romantické chajdě Ramža, která je vytopená a věrná svému názvu útulna. Ve 20:00, přesně na večerní zprávy, otevíráme dveře motorestu v Čertovici. Shazujeme mokré věci. Objednáváme tatranský čaj, halušky a místní pivo. Věci na sušák a jdeme spát. V pokoji si poté otevírám, dnes opravdu zaslouženou, plechovku Plzně. Nedopíjím, po prvním slastném loku usínám. Byl to opravdu náročný den, ale přesně tak to mám rád.

Den třetí

Je ráno. Scházím dolu na snídani, slyším známé hlasy a veselé švitoření. Ano, druhá část skupiny už dorazila. Kristina, Klára, Petr, Tomášové, Martin a Roman jsou s námi. Počasí jako vyměněné, polojasno až jasno, prostě hory. Každý den (kolikrát i hodinu) jinak. Jsme připraveni, můžeme vyrazit opět „něco nastoupat“. Nabíráme směr chata Milana Rastislava Štefánika, kde vyložíme bagáž a šup na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2046 m n. m.). Cesta ubíhá hladce. Nováčci jsou ještě nevybouření, a tak nasazujeme velmi svižné tempo. Jsme na chatě a ubytovaní, jdeme si odpočinout a v 15:00 vycházíme zdolat Ďumbier. Bez batohu na zádech to vypadá, že za chvilku vzlétnu. Jde se nám krásně a užíváme si to tady. Nádherné výhledy na sever i východ Slovenska. Poprvé se nám v dálce ukazují celé Vysoké Tatry. Těšíme se na večerní folklór v restauraci s krbem. Pivo, borovička Horec…Jdeme na kutě, nýbrž zítra pokračujeme dál.

Den čtvrtý

Dnes je před námi krásná cesta po hřebeni přes Chopok (nejvyhledávanější lyžařské středisko na Slovensku), kterou poté zakončujeme v útulni Ďurková. Přes noc se vypršelo a na nás tak čeká klimaticky velmi příjemný den. Mezizastávka a oběd na Chopoku provázený jak jinak než nezapomenutelnými výhledy na celé Slovensko. Užívám si to tady. Přírodu, pohledy do dálky, spokojené tváře účastníků akce a mých kamarádů. Má to smysl tohle organizovat, říkám si. Scházíme do cíle, do sedla, ve kterém je krásně zasazená chaloupka s občerstvením. Užíváme si poslední společnou noc a je nám fajn.

Den pátý

Jdeme do finále. Balíme se a kontrolujeme počasí. Aplikace ukazuje sluníčko, mraky, kapky i blesky. Máme si asi vybrat…Jsme v očekávání, snad se vyhneme dešti i dnes. Čeká nás cesta do cíle, kterým jsou Donovaly. Tam ale doběhne jen naše „slovenská klika“ Katka s Markem a jejich kamarádi. Pražáci musí stihnout odpolední vlak z Ružomberoku, a tak sestupujeme do obce Liptovská Lúžna. Jsme na rozcestí, loučíme se s „bratry“. Děkujeme jim a oni nám, přejeme si šťastný návrat domů. V Ružomberoku máme dost času najíst se, dát si pivko a šup do Pendolina. Jsme veselí, unavení, naplněni zážitky a dojmy. Jednou se sem vrátím, moc se mi Nízké Tatry líbily.

Suma sumárum - 13 Mupáků, 5 dní, 80 kilometrů, 5 416 výškových metrů nahoru, 5 554 výškových metrů dolů.